Již mi bylo 29 let, narodil jsem se v Havířově, ale převážnou část mého života jsem strávil v Ostravě, kde jsem žil se svou maminkou a společně také s její přítelkyní. V dětství jsem vystřídal několik základních škol.
Avšak nejdéle jsem navštěvoval hokejové základní školy v Porubě a v Ostravě – Vítkovicích.
Bylo mi něco málo po třináctých narozeninách, kdy už jsem pravidelně kouřil, měl jsem zkušenosti s alkoholem a marihuana mi otevírala brány do nového nepoznaného světa, plného legrace a zábavy s „kamarády“. Během krátké doby jsem se přeorientoval z hokeje na florbal, kde jsem díky hokejovým tréninkům, přehledu a zápalu pro sport, několikanásobně překonal své vrstevníky. Spoléhal jsem se na sportovní talent, a tak jsem se vrhal bez jakéhokoliv respektu vůči sobě, i svým blízkým, do nevázaných vztahů, do všelijakých párty a marihuanových dýchánků. Již v té době můj život nabíral spád narkomana, ale já neviděl, nechtěl vidět, neslyšel a ani nechtěl slyšet pravdu a to od nikoho.
Můj dosavadní život neměl vůbec žádný pevný základ, a i když jsem od dětství sportoval, tak stačilo pouhých pár dávek pervitinu a všechen můj talent i veškerá dřina a čas, které jsem obětoval sportu, byly pryč. Během pár měsíců jsem přestal zkoušet maskovat své braní drog a můj životní styl se pro-měnil v uživatele převážně pervitinu, který hledá všechny možné způsoby přístupu k penězům a drogám.
Po asi roce, už jsem to nebyl já, kdo byl pánem mého života, ale byl to převážně pervitin, který se podepsal na mé podobě, psychice, mých vztazích, mé rodině, a to velmi silně. V neposlední řadě drogy udá-valy mému životu směr . Má budoucnost byla více než jasná. Skončil jsem i ve vězení, a to čtyřikrát. Pravda je, že jsem se pokoušel přestat brát drogy. Zkoušel jsem léčení, a to třikrát, ale při posledním pokusu primář psychiatrické léčebny usoudil, že ve zdravotnictví mě není pomoci a z léčení mne propustil. V Pětadvaceti letech jsem byl smířený, že zemřu jako narkoman.
V jeden okamžik jsem si uvědomil a také jasně před očima uviděl svůj narkomanský život, jak je prázdný a k ničemu, a že dalším východiskem je smrt. Byl jsem v koncích a věděl jsem, že ať udělám jakékoliv rozhodnutí, nic se nezmění na skutečnosti, že jsem feťák. Ležel jsem na posteli a lámal si hlavu s východiskem mé situace. Tehdy jsem si vzpomněl, že v kavárně Teen Challenge v Havířově mluvili pracovníci a lidé, kteří tam byli, o místě, kde Bůh radikálně mění lidské životy. A to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ačkoliv jsem neměl o křesťanství ani ponětí, tak ta myšlenka mi dávala do jisté míry pocit bezpečí. Rozhodl jsem se znovu navštívit kavárnu Teen Challenge, a tak rezignovat na svůj dosavadní život. Byl jsem rozhodnutý změnit svůj život. Tak jsem navštívil kavárnu TC, kde jsem řekl o svém životě vše podstatné. Vyložil jsem karty na stůl a díky Bohu jsem se dostal během následujícího týdne do střediska v Poštovicích
Nikdo z rodiny už mě nedával šanci na změnu. Sám sobě jsem nedůvěřoval. A se slzami v očích volal k Bohu: „ proč jsem jen takový“ už jsem to ne-mohl déle snášet. Byl jsem rozhodnutý stůj co stůj odjet do Poštovic, i když jsem neměl ani tušení kde jsou.
Pamatuji si jako by to bylo včera, kdy jsem poprvé slyšel kázání a dnes vím, že to byl Duch svatý, který se mě dotýkal, a před mýma očima se promítaly snad všechny mé špatné skutky, které jsem v životě udělal. Se slzami v očích jsem vyznával své hříchy a odevzdával svůj život Ježíši. Říkal jsem: „ Já už nechci! Bože jestli to dokážeš, tak mi pomoz, protože já už nevím jak dál.“ Velmi se mi poté ulevilo a já cítil volnost, radost a pokoj. Bylo mě mnohem lépe.
Avšak po krátké době od přijetí Pána Ježíše do mého života mne dohnala má minulost a přišel můj nástup trestu do vězení, který v konečném trvání měl délku 17 měsíců. S vědomím Božího zásahu do mého života jsem nastoupil trest v klidu a pokoji. Atmosféra ve vězení však brzy doléhala na můj nový vztah s Pánem. Pády, kterými jsem prošel, mě vedly k modlitbě a já mohl skládat svou důvěru v Hospodina. Číst Boží slovo bylo pro mě po uplynutí krátké doby již normální, a i když jsem nějak extra rychle nerostl ve víře, mohl jsem vidět a zažívat Boží přítomnost. Aniž bych měl nějak zvláštní záměr, tak bez mého zapříčinění jsem dostal ve vězení zajímavé zaměstnání, které mě bavilo a zaopatřovalo. Již celý rok jsem se modlil a prosil Pána, aby mi ukázal jakým směrem mám vykročit po propuštění z vězení. Při jedné z mých každodenních modliteb mi dal Bůh jasnou vizi.. viděl jsem sebe vcházet do zcela obnoveného střediska Teen Challenge a to s řadou dalších lidí. V tu chvíli jsem také uslyšel jasný hlas, který vycházel z mého nitra a pronikal do mých uší. Tento hlas mi řekl: „To je správně.“ V ten moment mne popadla obrovská bázeň. Žádná touha, myšlenka ani pocit nedokázaly konkurovat tomu, co jsem tehdy prožíval, už nebylo nic co by mi zabránilo vrátit se do Teen Challenge.
Po sedmnácti měsících vězení, které utekly velmi rychle, jsem se ocitl zpět ve středisku v Poštovicích, kde jsem měl čas, kdy jsem mohl svůj život stavět znovu na nových základech, které jsou pevné a na kterých stojím do dnešního dne. Bůh je všemocný lékař, tam kde lidé říkali,že mi není pomoci, přišel Bůh a řekl: „ záleží mi na tobě“ a uzdravil mé závislosti, mé vztahy, a můj život díky Ježíši kvete. Program v Teen Challenge jsem úspěšně dokončil a začal následně doplňovat své vzdělání na obchodní akademii. Udělal jsem si řidičský průkaz, což byl pro mne v minulosti pouhý sen. Do školy v v Praze jsem jezdil také společně s Radkou, pracovnicí ženského střediska, která do prahy dojížděla také kvůli studiu a měli jsme tímto možnost více se poznávat a já si stále více dokázal představit, že s touhle holkou, bych mohl prožít život. Avšak zcela určitě vím, že to bylo již dříve, kdy jsem se Radce podíval zhluboka do očí, něco hodně silného mne zasáhlo a já o Radce začal stále více přemýšlet. Po několika měsících jsme s Radkou začali spolu chodit a následně jsme se přestěhovali z Poštovic do Prahy, kde jsme si našli práci, církev a nové přátelé. Po krátké chvíli jsem požádal Radku o ruku. A po naší svatbě jsme se nastěhovali do společné domácnosti.
Dnes díky všemu co jsme si prošli děkuji Bohu za novou šanci. Za nový život, který mohu sdílet s úžasnou ženou, za církev-přátelé i vedoucí, které mám, poněvadž můj život nabral zcela jiný směr a na místo drog prodávám životně důležité komodity. Mohu se zapojovat v církvi a jezdit sloužit do věznic.
Je skvělé být s Bohem a prožívat jeho přítomnost, lásku i proměňování. Dnes ať už můj život půjde jakýmkoliv směrem, tak vím, že tam chci jít s Ježíšem.
